Pláč 3:21-66

Toto však k srdci beru si, toto je mojí nadějí: Hospodinova láska nepomíjí, jeho soucit nikdy nekončí. Každé ráno stále nová, tvá věrnost je tak veliká! Můj úděl je Hospodin, říkám si, v něj složím svoji naději. Dobrý je Hospodin k těm, kdo v něj doufají, ke všem, kteří jej hledají. Dobré je trpělivé čekání na Hospodinovo spasení. Dobré je, když člověk nosí své jho už od mládí. Ať sedá o samotě, tiše pod uloženým břemenem. Ústy do prachu ať klesne – snad je naděje! Tvář ať nastaví tomu, kdo jej bije, potupou ať je nasycen. Hospodin přece navěky nezavrhuje! I když zarmoutil, znovu se slituje ve veliké lásce své. Netrápí přece zlomyslně, nechce lidem dávat zármutek. Když jsou všichni zajatci v zemi pod nohama drceni, když se překrucuje právo lidí přímo před Nejvyšším, když se křivdí lidem v soudní při – copak to Hospodin nevidí? Kdo „promluví, a stane se“? Kdo než Hospodin to přikáže? Což nepochází pohroma i dobro přímo z úst Nejvyššího? Proč by si tedy člověk stěžoval, když je za svůj hřích potrestán? Zpytujme své cesty, zkoumejme je, k Hospodinu se navraťme! Nejen své dlaně, ale i srdce k Bohu na nebesích zvedněme. My jsme zhřešili, vzbouřili jsme se – a ty jsi přestal promíjet. Zahalen hněvem jsi nás hnal, pobíjel jsi bez milosti. Zahalil ses v oblaka, nepřístupný pro modlitby. Odporným smetím učinil jsi nás mezi národy. Otvírají si na nás ústa všichni, kdo jsou proti nám. Zbývá nám jen strach a prach, zkáza, zmar! Z očí mi slzy proudí potokem – můj lid je rozdrcen! Mé oči pláčou bez ustání, ten proud nemůže přestat, dříve než Hospodin shlédne shůry, než se podívá na nás. Ach, jak jsem ztrápený, když vidím dcery svého města! Nepřátelé mě jak ptáčka lovili, lovili mě bez příčiny. V jámě chtěli můj život ukončit, zaházeli mě kamením. Nad hlavou se mi vody zavřely, řekl jsem si: Jsem ztracený! V té nejhlubší jámě, Hospodine, jsem ale vzýval jméno tvé. Slyšel jsi můj křik: „Neodvracej se, když k tobě volám po úlevě!“ Když jsem tě volal, přiblížil ses a říkal jsi mi: „Neboj se!“ Když mi šlo o život, vedl jsi mou při, tys mě, Hospodine, vykoupil! Mé křivdy, Hospodine, viděl jsi, pomoz mi k spravedlnosti! Viděl jsi, jak se mi pořád mstí, jak na mě chystají samé úklady. Slyšel jsi, Hospodine, jejich urážky, všechny úklady, jež na mě chystají, řeči těch, kdo na mě útočí, a co si celý den o mně šeptají. Pohleď – ať si sedají nebo vstávají, prozpěvují si o mně posměšky! Odplať jim, Hospodine, jak si zaslouží – za to, jak se sami chovali! Zatvrzelé srdce ponech jim, ať je stihne tvoje prokletí! Pronásleduj je svým hněvem, vyhlaď je, Hospodine, zpod nebe!