Job 11:1-20

Sofar Naámský mu na to řekl: „Má ta spousta slov zůstat bez odpovědi? Má se dát za pravdu mluvkovi? Myslíš, že svým tlacháním všechny umlčíš? Že nikdo neztrestá tvé rouhání? Říkal jsi Bohu: ‚Mé přesvědčení je ryzí, jsem před tebou zcela bez vady.‘ Ach, kéž by tak Bůh promluvil, kéž by se s tebou dal do rozpravy! Kéž by ti prozradil taje moudrosti, potřebuješ totiž dvojnásob chápání: Věz, že Bůh tě trestá míň, než bys zasloužil! Můžeš postihnout Boží hlubiny? Meze Všemohoucího pochopit? Vyšší jsou nad nebe – jak si poradíš? Hlubší než podsvětí – co ty o tom víš? Delší než země, širší než moře! Když on zasáhne, když uvězní, když svolá soud, kdo mu zabrání? Podvodníky zná a vidí zlo, jak by mu mohlo uniknout? ‚Rozum dostane hlava dubová, až divoká oslice zplodí člověka!‘ Když ale napravíš své srdce a k Bohu vzepneš dlaně, zlo ze svých rukou když daleko odhodíš a nestrpíš ve svém stanu bezpráví, tehdy tvář pozvedneš bez vady, budeš stát neochvějně, bez vší obavy. Tehdy zapomeneš na své trápení, jak voda odplyne z tvé paměti. Tvůj život jak poledne se rozzáří, i tma se promění v svítání. Buď klidný, vždyť je tu naděje – rozhlédneš se kolem a v klidu ulehneš. Budeš spát a nikdo nevyruší tě, o tvou přízeň se budou mnozí ucházet. Oči ničemů se ale vysílí, jejich útočiště se vytratí; zbude jim naděje, že duši vypustí.“