Jan 10:22-42

Přišla zima a v Jeruzalémě se konal svátek Zasvěcení chrámu. Ježíš se procházel v chrámě, v Šalomounově sloupoví. Tam ho obstoupili Židé se slovy: „Jak dlouho nás budeš napínat? Jestli jsi Mesiáš, řekni nám to jasně.“ „Řekl jsem vám to, a nevěříte,“ odpověděl jim Ježíš. „Skutky, které dělám ve jménu svého Otce, o mně vydávají svědectví. Vy ale nevěříte, protože nejste z mých ovcí. Mé ovce slyší můj hlas a já je znám a následují mě. Já jim dávám věčný život a nezahynou navěky a z mé ruky je nikdo nevyrve. Můj Otec, který mi je dal, je větší nade všechny a nikdo je nemůže vyrvat z ruky mého Otce. Já a Otec jsme jedno.“ Židé tedy znovu vzali kamení, aby ho ukamenovali. Ježíš jim řekl: „Ukázal jsem vám mnoho dobrých skutků od Otce. Za který z nich mě chcete kamenovat?“ „Nechceme tě kamenovat za dobrý skutek, ale za rouhání,“ odpověděli mu Židé. „Jsi člověk, a děláš ze sebe Boha!“ Ježíš odvětil: „Není ve vašem Zákoně psáno: ‚Řekl jsem: Jste bohové‘? Jestliže ty, kteří dostali Boží slovo, nazval bohy – a Písmo nemůže být zrušeno – proč mě, kterého Otec posvětil a poslal na svět, obviňujete z rouhání, když jsem řekl: ‚Jsem Boží Syn‘? Nedělám-li skutky svého Otce, nevěřte mi. Pokud je však dělám, i kdybyste nevěřili mně, věřte těm skutkům, abyste poznali a věděli, že Otec je ve mně a já v něm.“ Chtěli ho tedy opět zatknout, ale unikl jim z rukou. Vrátil se zpátky za Jordán, na místo, kde dříve křtil Jan, a zůstal tam. Přicházelo tam za ním mnoho lidí. Říkali: „Jan sice neudělal žádný zázrak, ale všechno, co řekl o tomhle muži, byla pravda.“ A mnozí tam v něho uvěřili.