Jeremiáš 48:1-47

Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele, o Moábu: „Běda městu Nebó – bude zničeno! Kiriatajim bude zahanbeno, dobyto, ta pevnost bude troskou hanebnou. Moábu už žádná chlouba nezbyla, v Chešbonu se na něj chystá pohroma: ‚Pojďme je vyhladit, ať nejsou národem!‘ I ty, Madmene, budeš umlčen, už jde po tobě meč! Z Choronaim je slyšet křik: Zkáza, hrozné neštěstí! Moáb je rozdrcen, zní nářek maličkých. Luchitským svahem s pláčem stoupají, ve stráních u Choronaim nad tou zkázou křičí úzkostí: ‚Utečte! Život si zachraňte! Přežijte jako křoví v pustině!‘ Protože spoléháš na své výdobytky a poklady, i ty sám budeš dobyt. Tvůj bůh Kemoš půjde do vyhnanství a s ním i jeho kněží a velmoži. Na každé město přitáhne zhoubce, neunikne mu žádné z nich. Celá pláň zahyne, rovina zajde, jak řekl Hospodin. Posypte Moáb solí, vždyť bude obrácen v trosky! Z jeho měst zbudou sutiny, kde nikdo nebydlí. Zlořečený, kdo koná Hospodinovo dílo nedbale! Zlořečený, kdo zdržuje svůj meč od krve! Moáb si odmalička žil v pohodlí, jak víno nad sedlinou měl svůj klid. Z nádoby do nádoby ho nikdo nepřelil, nemusel odejít do vyhnanství. A proto chutná tak jako vždy, jeho vůně se nemění. Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy na něj pošlu přelévače, kteří jej vylijí, vyprázdní jeho nádoby a džbány rozbijí. Moáb se bude stydět za Kemoše, jako se národ Izrael styděl za Bét-el, tu svoji ‚naději‘. Na co říkáte: ‚My jsme hrdinové, muži připravení do boje‘? Moáb bude zahuben, jeho města vzata útokem. Výkvět jeho mladých padne při porážce, praví Král – Hospodin zástupů se jmenuje. Zkáza Moábu se přiblížila, řítí se na něj záhuba. Litujte ho všichni okolo, všichni, kdo znáte jeho slovutnost: ‚Ach, jak mocné žezlo zlomeno, hůl, jež se skvěla nádherou!‘ Dolů ze slávy, v prachu usedni, trůnící Dcero dibonská! Zhoubce Moábu na tebe zaútočil, rozbořil tvé pevnosti. Postav se na cestě a vyhlížej, obyvatelko města Aroer. Ptej se uprchlíků, uprchlic ptej se, říkej: ‚Co se to děje?‘ Moáb se stydí, jak je rozdrcen. Naříkejte a kvílejte! Podél Arnonu oznamujte: Moáb je zahuben! Na náhorní rovinu přišel soud – na Cholon, Jahcu i Mefaat, na Dibon, Nebó i Bet-diblataim, na Kiriatajim, Bet-gamut i Bet-meon, na Keriot, Bosru i ostatní moábská města, blízká i vzdálená. Moábův roh byl odťat, jeho paže byla zlomena, praví Hospodin. Opijte ho za to, že se vzpínal proti Hospodinu. Ať se Moáb válí ve zvratcích, ať je konečně i on pro smích! Copak ses nevysmíval Izraeli? Copak byl chycen mezi zloději, že se otřásáš opovržením, kdykoli se o něm zmíníš? Opusťte města, usaďte se na skále, Moábci! Buďte jako holubice nad srázem hnízdící. Slyšeli jsme o Moábově pýše, o jeho pýše nezměrné, o tom, jak se chová pyšně a zpupně, jaké má srdce naduté. Znám, praví Hospodin, jeho vztek; jeho chlubení je však falešné – na nic se nezmůže! A proto oplakávám Moáb, pro celý Moáb naříkám, nad muži z Kir-cheresu lkám. Nad tebou pláču, révo Sibmy, tak jako pláče Jaezer. Tvé výhonky až k moři dosahovaly, k Mrtvému moři, až po Jaezer; teď ale na tvé zralé hrozny, na tvé vinobraní vpadl ničitel! Zmizelo veselí a jásot v zahradách po celé zemi moábské. Víno jsem z lisů odebral, s veselým křikem už se nešlape – ten křik už není jásotem! Křik z Chešbonu a Eleale bude slyšet až do Jahcy, bude znít od Coaru k Choronaim až k Eglat-šelišiji, neboť vyschnou dokonce i nimrimské potoky. Skoncuji s Moábem, praví Hospodin – s těmi, kdo vystupují na posvátné výšiny a svým bohům pálí oběti. Mé srdce nad Moábem jak flétna naříká, nad muži z Kir-cheresu jak flétna naříká, vždyť bude zničeno vše, co vyzískal! Každá hlava oholena, všechen vous ostříhán, všechny ruce samá jizva a pytlovina přes bedra. Na všech moábských střechách, na náměstích jen samé truchlení. Roztříštím Moáb jako džbán, který už nikdo nechce, praví Hospodin. Tolik střepů! Tolik kvílení! Moáb se v hanbě zády obrací. Moáb už budí jenom posměšky k výstraze všemu okolí. Tak praví Hospodin: Hle, orel se vrhá na Moáb, už nad ním křídla prostírá! Města padnou do zajetí, pevnosti budou dobyty. Srdce moábských hrdinů bude v onen den jako srdce ženy v porodních bolestech. Moáb bude zničen, aby už nebyl národem, neboť se vzpínal proti Hospodinu. Strach a prach a past na vás, obyvatelé Moábu! praví Hospodin. Kdo před tím strachem bude utíkat, padne do propasti v prach; kdo z propasti se vyškrábá, nad tím se sklapne past. Přivedu totiž na Moáb čas zúčtování, praví Hospodin. Ve stínu Chešbonu se zastaví vyčerpaní běženci. Z Chešbonu ale oheň vyšlehne, z domu Sichonova plamen, jenž pohltí skráně Moábu, lebky těch pyšných křiklounů. Běda tobě, Moábe! Lid Kemošův zahyne. Tví synové půjdou do zajetí, tvé dcery pryč do vyhnanství. V posledních dnech ale Moábův osud změním, praví Hospodin.“ Zde končí soud nad Moábem.