Izaiáš 57:1-14

Spravedliví umírají a nikomu to nevadí; zbožní lidé navždy odcházejí a nikdo na to nemyslí, že spravedliví odcházejí před neštěstím. Odcházejí v pokoji, odpočívají na loži, kdo přímou cestou kráčeli. Teď ale přistupte, vy synové čarodějky, vy plémě nevěrníka a nevěstky! Komu se to posmíváte? Komu se pošklebujete, na koho jazyk vyplazujete? Copak nejste děti vzpoury, nejste plémě lži? Vášnivě smilníte v posvátných hájích a pod kdejakým stromem košatým; zabíjíte své děti v roklích pod skalními útesy! Mezi balvany v roklích najdeš svůj úděl, právě ony budou tvým osudem. Vždyť právě jim vyléváš úlitby, jim přinášíš své moučné oběti. Copak mě tyto věci obměkčí? Na vysoké a strmé hoře sis lože ustlala, na ni jsi stoupala, abys tam obětovala. Za svými dveřmi, za svými veřejemi postavila sis památník. Daleko ode mě ses vysvlékla, vystoupilas na lože a doširoka odkryla; smlouvou ses s nimi spojila, jejich lože milovala, na úd zírala! S olejem jsi za Molochem chodila, byla jsi samá vonná mast; do dálek jsi své posly vyslala, sestoupila jsi až do pekla. Tou spoustou cest ses unavila, neřekneš ale: „Marná námaha!“ V tom svém údu jsi život nalezla, a tak jsi nepolevila. Koho ses tolik děsila a bála, že jsi zradila? Na mě sis ani nevzpomněla, vůbec jsi na mě nedbala! To proto, že jsem tak dlouho mlčel, přestala jsi mě mít v úctě? Já sám odhalím spravedlnost tvou i tvé skutky – a k ničemu ti nebudou. Až budeš volat o pomoc, nech se zachránit tou svou sebrankou! Všechny ty modly přece vítr odnese, odvane je už pouhý dech. Kdo se však ke mně uchýlí, dostane zemi za dědictví a obdrží horu mé svatosti. On říká: Budujte, budujte, cestu připravte, překážky z cesty mému lidu odkliďte!