Izaiáš 29:13-24

Proto Pán praví: Tento lid se ke mně přibližuje ústy a ctí mne svými rty, srdcem jsou mi však vzdálení. Když mě uctívají, není to nic víc než naučené lidské příkazy. Proto tento lid znovu udivím, vykonám s nimi divy divoucí; moudrost jejich moudrých vymizí a vytratí se rozum rozumných. Běda těm, kdo své úmysly před Hospodinem v hloubce skrývají, kteří své dílo ve tmě konají a myslí si: „Kdo nás uvidí? Kdo o nás ví?“ Takové nesmysly! Má se snad hrnčíř pokládat za jíl? Říká snad dílo o tvůrci: „On mě netvořil“? Říká snad hrnec o hrnčíři: „On nic neumí“? Už brzy, za velmi krátký čas se z Libanonu stane sad a sad se bude za les počítat. V ten den hluší slova knihy uslyší, oči slepých prohlédnou z černé tmy. Ponížení se v Hospodinu znovu zaradují, ve Svatém izraelském budou jásat ubozí. Pomine totiž tyran, drzoun už nebude, každý, kdo si ve zlu libuje, bude odstraněn – ti, kteří pouhým slovem obviňují člověka, ti, kteří na obhájce chystají v bráně past, ti, kdo lží zbavují nevinné jejich práv. A proto Hospodin, jenž vykoupil Abrahama, říká o domu Jákobovu: Jákob už nebude dále zahanben, blednout strachy už více nebude. Až ve svém středu uvidí své děti, dílo rukou mých, tehdy mé jméno posvětí, Svatému Jákobovu svatost přisoudí; před Bohem Izraele budou bázeň mít. Rozum dostanou duchem bloudící a ti, kdo reptali, se dají poučit.