Izaiáš 1:1-17

Vidění o Judovi a jeruzalémě, které viděl Izaiáš, syn Amosův, za vlády judských králů Uziáše, Jotama, Achaze a Ezechiáše. Slyšte, nebesa, země, vyslechni, co praví Hospodin: Syny jsem hýčkal, vychoval, oni mě ale zradili. I býk zná svého hospodáře, osel zná jesle, kde ho krmí pán – Izrael ale nechce znát, můj lid si nevšímá! Ach, národe hříšníků, lide obtížený vinami, plemeno zločinců, synové zkažení – Hospodina opustili, Svatého izraelského zavrhli, odvrátili se jako cizí! Proč máte být biti ještě víc? Proč se musíte stále protivit? Hlava je celá pokrytá ranami a srdce puká bolestí. Od chodidel až k temeni nezůstal kousek netknutý: jen samé rány, modřiny a jizvy samý hnis – nejsou ošetřeny ani obvázány, olejem nejsou léčeny! Vaše země leží v sutinách, vaše města jsou spálena. Půdu vám cizáci plení před očima – je z ní pustina, cizáky zcela zničená. Opuštěna zůstala Dcera sionská jako chýše vprostřed vinice, jako budka v poli okurek, jak město, jež se obléhá. Kdyby z nás Hospodin zástupů nenechal aspoň hrstku naživu, už bychom byli jako Sodoma, dopadli bychom jako Gomora! Slyšte slovo Hospodina, vládcové Sodomy, vyslechni učení našeho Boha, lide Gomory: K čemu jsou mi všechny ty vaše oběti? praví Hospodin. Mám už dost beraních zápalů i sádla tučných dobytčat. Krev býků, kozlů a beránků mi není příjemná. Že se mi vůbec chodíte ukazovat! Kdo si myslíte, že o to stojí, abyste šlapali po mých nádvořích? Přestaňte přinášet marné oběti! Kouř kadidla je mi odporný. Všechna ta novoluní, soboty, slavnosti – ta vaše zlá shromáždění nesnáším! Ta vaše novoluní, ty vaše svátky – jak se mi z duše protiví! Jsou mi břemenem, nemohu už je vydržet. Proto když ke mně vzpínáte ruce, zakrývám si oči před vámi; když své modlitby hromadíte, neslyším. Ruce máte celé od krve – umyjte se a očisťte! Odkliďte mi už z očí zlo, jež jste páchali. Přestaňte jednat zle – jednat dobře se naučte! Prosazujte spravedlnost, podpořte utlačovaného, zjednejte sirotkovi právo a zastaňte se vdov!