Ozeáš 11:1-11

Když byl Izrael ještě dítětem, zamiloval jsem si jej; tehdy jsem povolal svého syna z Egypta. Čím jsem je ale volal víc, tím více ode mě odcházeli pryč – baalům přinášeli oběti, modly uctívali kadidly. Já jsem Efraima učil chodit a nosil jsem je v náručí; oni však uznat nechtěli, že jsem to já, kdo je uzdravil. Táhl jsem je provazy lidskosti a lany milování. Byl jsem jim tím, kdo nadnáší jho, které nosí na šíji; skláněl jsem se k nim, abych je nakrmil. Nevrátí se snad do Egypta? Asýrie jim bude kralovat! Protože se odmítli vrátit ke mně, v jejich městech bude řádit meč; roztříští jejich závory, jejich úmysly pohltí. Můj lid se rozhodl ode mě odvrátit; i když k Nejvyššímu volají, nepozvedne je vůbec nic. Copak se tě, Efraime, mohu vzdát? Mohu tě, Izraeli, vydat napospas? Copak s tebou jak s Admou naložím? Zachovám se k tobě jako k Cebojim? Srdce se ve mně obrací, v nitru jsem pohnut lítostí. Nevykonám svůj prudký hněv, nevydám znovu Efraima záhubě. Jsem přece Bůh, a ne člověk, jsem Svatý uprostřed tebe – nenavštívím tě už děsem. Půjdou za Hospodinem řvoucím jako lev. Až zazní jeho řev, jeho děti rozechvěle přispěchají od moře. Přispěchají z Egypta jako rozechvělí ptáčci, z asyrské země jako holoubci a já je k nim domů navrátím, praví Hospodin.