Židům 6:1-20

Nechme už tedy úvodních řečí o Kristu a směřujme k dospělosti. Nepokládejme znovu základy – ať už je to pokání z mrtvých skutků, víra v Boha, učení o křtech, vkládání rukou, vzkříšení z mrtvých a o věčném soudu. Dá-li Bůh, vydáme se dál. Pro ty, kdo byli už jednou osvíceni, kdo okusili ten nebeský dar, získali podíl na Duchu svatém, okusili dobrotu Božího slova i moc budoucího věku, a přesto odpadli, pro ty je nemožné znovu se vrátit k pokání. Znovu by tak pro sebe křižovali Božího Syna, znovu by ho vydávali potupě! Když země vsákne vydatné deště a vydá zemědělcům dobrou úrodu, je na ní Boží požehnání. Pokud však plodí jen bodláčí a trní, je bezcenná a blízká prokletí – nakonec ji čeká spálení. Milovaní, přestože takto mluvíme, jsme si o vás jisti něčím lepším – tím, co se týká spasení. Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši námahu a na lásku, kterou jste prokazovali jeho jménu, když jste sloužili a dosud sloužíte svatým. Toužíme však, aby každý z vás tuto horlivost projevoval až do konce, kdy se splní naše naděje. Proto nebuďte líní, ale řiďte se příkladem těch, kdo skrze víru a trpělivost dosáhli zaslíbení. Když totiž Bůh dával zaslíbení Abrahamovi, neměl, při kom větším by přísahal, a tak přísahal sám při sobě: „Jistě ti nesmírně požehnám a nesmírně tě rozmnožím.“ Abraham pak díky trpělivosti dosáhl zaslíbení. Lidé vždy přísahají při někom vyšším a přísaha je pro ně potvrzením, o němž nemůže být spor. Bůh ovšem chtěl dědicům zaslíbení přesvědčivě ukázat nezvratnost svého rozhodnutí, a tak svůj slib stvrdil přísahou. A protože je nemožné, aby Bůh lhal, stávají se tyto dvě nezvratné věci mocným povzbuzením pro nás, kdo jsme našli útočiště v nabídnuté naději. Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou, pevnou a sahající až dovnitř za oponu, kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš, který se na věky stal veleknězem podle Melchisedechova řádu.