Skutky 27:13-44

Když se zvedl lehký jižní vítr, zdálo se jim, že se mají držet svého předsevzetí. Zvedli kotvy a pluli těsně podél Kréty. Od ostrova ale znenadání udeřil orkán zvaný Euroklydon a opřel se do lodi. Ta mu nemohla čelit, a tak jsme se nechali unášet, až jsme se dostali do závětří jednoho ostrůvku zvaného Kauda. Tam jsme s vypětím sil ovládli vlečný člun a vytáhli ho na palubu. Lodníci pak stáhli loď lany, aby ji zpevnili. Ze strachu, aby nenarazili na Syrtskou mělčinu, spustili vlečnou kotvu a nechali se unášet dál. Bouře námi zmítala tak prudce, že jsme druhého dne začali vyhazovat náklad. Třetího dne jsme vlastníma rukama vyhodili lodní výbavu. Bouře nepřestávala zuřit ani po mnoha dnech. Nebylo vidět slunce ani hvězdy, až se nakonec ztrácela všechna naděje, že se zachráníme. Když už dlouho ani nemohli jíst, Pavel se postavil doprostřed a řekl: „Pánové, měli jste mě poslechnout. Kdybychom nevypluli z Kréty, ušetřili bychom si toto neštěstí a škodu. Teď vás ale vyzývám, abyste se vzchopili. I když bude loď zničena, nikdo z vás nepřijde o život. Dnes v noci mě navštívil anděl toho Boha, jemuž patřím a sloužím, a řekl mi: ‚Neboj se, Pavle, dostaneš se před císaře. A hle, Bůh se z dobroty k tobě rozhodl zachovat všechny, kdo se plaví s tebou.‘ Proto se vzchopte, pánové! Věřím totiž Bohu, že vše dopadne, jak mi bylo řečeno. Musíme ale narazit na nějaký ostrov.“ Už čtrnáctou noc jsme byli unášeni napříč Adriatikem. Kolem půlnoci měli námořníci dojem, že se blíží země. Spustili olovnici a naměřili dvacet sáhů; o kousek dál ji spustili znovu a naměřili patnáct sáhů. Z obavy, abychom nenarazili na útesy, spustili ze zádi čtyři kotvy a toužebně očekávali den. Tehdy se námořníci pokusili uniknout z lodi. Pod záminkou, že chtějí roztahovat kotvy také z přídi, spustili člun na moře, ale Pavel řekl setníkovi a vojákům: „Pokud nezůstanou na lodi, nezachráníte se!“ Vojáci tedy přesekli lana a nechali člun uplavat. Před svítáním Pavel všechny vyzýval, aby pojedli: „Dnes je to čtrnáct dní, co samou úzkostí nic nejíte. Proto vás prosím, v zájmu své záchrany něco snězte; nikdo z vás nepřijde ani o vlásek!“ Po těch slovech vzal chléb, přede všemi vzdal díky Bohu, lámal a začal jíst. Všechny to povzbudilo a něco pojedli. (Na lodi nás bylo celkem 276 osob.) Posilněni jídlem pak sypali pšenici do moře, aby odlehčili loď. Konečně se rozednilo. Nemohli tu zem poznat, ale viděli jakousi zátoku s plochým břehem. Na ten se chtěli pokusit s lodí najet. Odsekli kotvy a nechali je v moři. Uvolnili také provazy u kormidel, přední plachtu napnuli do větru a pustili se ke břehu. V mořské úžině však loď najela na mělčinu. Příď pevně uvízla a nemohla se pohnout, zatímco záď se tříštila pod náporem vln. Vojáci se rozhodli pobít vězně, aby některý neuplaval a neunikl. Setník jim ale v tom úmyslu zabránil, protože chtěl zachránit Pavla. Nařídil, aby ti, kdo umí plavat, vyskočili první a dostali se ke břehu. Ostatní je měli následovat na prknech nebo jiných troskách lodi. Tak se nakonec všichni v pořádku dostali na břeh.