2 Královská 4:8-37

Když jednou Elíša procházel Šunemem, jedna místní zámožná žena ho pozvala k jídlu. Od té doby se pokaždé, když tudy procházel, zastavil u ní na jídlo. Ta žena řekla svému manželovi: „Podívej se, ten muž, co tudy často chodí, je určitě Boží světec. Pojďme mu na střeše postavit pokojík. Dáme mu tam postel, stůl, židli a svícen, ať má kde odpočívat, když k nám přijde.“ Jednoho dne si tam tedy Elíša přišel odpočinout. Lehl si ve svém pokojíku a svému mládenci Gehazimu řekl: „Zavolej tu Šunemitku.“ Ten ji zavolal, a když stanula před ním, Elíša mládenci řekl: „Pověz jí: Zahrnulas nás všemožnou péčí. Co pro tebe mohu udělat? Mám se o tobě zmínit u krále nebo u velitele vojska?“ Ona mu však odpověděla: „Žiju si spokojeně mezi svými.“ „Co bych jen pro ni mohl udělat?“ ptal se potom Elíša. „Vlastně nemá syna a její muž je starý,“ odpověděl Gehazi. „Zavolej ji,“ řekl mu. A tak ji zavolal, a když stanula ve dveřích, Elíša jí řekl: „Za rok touto dobou budeš chovat syna.“ „To ne, můj pane,“ zvolala. „Jsi Boží muž, nepodváděj svou služebnici!“ Ta žena pak ale opravdu počala a za rok tou dobou porodila syna, přesně jak jí Elíša řekl. Když chlapec povyrostl, jednoho dne o žních šel za otcem na pole. Tam ale začal naříkat: „Moje hlava! Moje hlava!“ „Odnes ho k matce,“ řekl otec mládenci, a tak ho vzal a přinesl matce. Okolo poledne jí umřel v náručí. Vynesla ho nahoru a položila na lůžko Božího muže, zavřela za sebou a odešla. Potom zavolala manžela: „Pošli mi jednoho z mládenců a oslici. Musím rychle za Božím mužem. Hned se vrátím.“ „Proč bys za ním dnes chodila?“ namítl jí. „Není přece novoluní ani sobota.“ „Buď klidný,“ řekla mu. Osedlala oslici a svému mládenci řekla: „Jen ji žeň! Kvůli mně nezpomaluj, dokud ti neřeknu.“ A tak jela, až dorazila k Božímu muži na horu Karmel. Když Boží muž uviděl, jak k němu míří, řekl svému mládenci Gehazimu: „Podívej, to je ta Šunemitka. Utíkej jí naproti a zeptej se: Jak se ti daří? Jak se daří manželovi? Jak se daří dítěti?“ „Dobře,“ odpověděla. Když ale došla až nahoru k Božímu muži, vrhla se k zemi a objala mu nohy. Gehazi hned přistoupil, aby ji odstrčil, ale Boží muž mu řekl: „Nech ji, má v duši hořkost. Hospodin mi to ale zatajil a nic mi o tom neřekl.“ „Pane,“ řekla pak ta žena, „chtěla jsem snad od tebe syna? Neříkala jsem ti, ať mě nepodvádíš?!“ Na to Elíša řekl Gehazimu: „Přepásej se, vezmi si tuto hůl a běž! Cestou nikoho nezdrav a ani na pozdrav neodpovídej. Mou hůl pak polož chlapci na tvář.“ Chlapcova matka ale prohlásila: „Jakože je živ Hospodin a živ jsi ty, nepustím se tě!“ A tak vstal a šel s ní. Gehazi vyrazil napřed. Položil chlapci hůl na tvář, ale ten ani nehlesl, ani se nepohnul. Vrátil se tedy Elíšovi naproti a řekl mu: „Chlapec se nevzbudil.“ Když Elíša vešel do domu, chlapec ležel mrtvý na lůžku. Elíša šel dovnitř, zavřel se s ním o samotě a začal se modlit k Hospodinu. Potom vstal a šel k chlapci. Položil se na něj, ústa na ústa, oči na oči, dlaně na dlaně. Jak na něm ležel, chlapcovo tělo se zahřálo. Potom se zvedl a přecházel po domě sem a tam. Opět k němu přistoupil a položil se na něj. Tu chlapec kýchl, pak znovu, celkem sedmkrát a nakonec otevřel oči. Elíša přivolal Gehaziho: „Zavolej Šunemitku!“ Zavolal ji tedy, a když přišla, Elíša jí řekl: „Tady máš svého syna.“ Vešla dovnitř, padla mu k nohám a klaněla se mu až k zemi. Pak vzala syna a odešla.