1 Korintským 14:21-40

V Zákoně je psáno: „Cizími jazyky, cizími rty k tomuto lidu promluvím, ani tak mě však neposlechnou,“ praví Hospodin. Jazyky tedy nejsou znamením pro věřící, ale pro nevěřící; proroctví naopak není pro nevěřící, ale pro věřící. Co kdyby na společném shromáždění církve všichni mluvili v jazycích? Když tam přijdou nezasvěcení nebo nevěřící, neřeknou snad, že blouzníte? Když ale budou všichni prorokovat a přijde někdo nevěřící nebo nezasvěcený, bude tím vším přesvědčován a usvědčován. Až vyjde najevo, co skrývá v srdci, padne na kolena, pokloní se Bohu a vyzná: „Opravdu, Bůh je mezi vámi!“ Co s tím, bratři? Když se scházíte, každý něco přináší – někdo píseň, někdo vyučování, někdo zjevení, někdo jazyk a někdo výklad. Ať se to všechno děje k vzájemnému posílení. Chce-li někdo mluvit v jazycích, ať mluví postupně dva nebo nejvýše tři a někdo ať vykládá; když tam ale nebude, kdo by to vykládal, pak ať ve shromáždění mlčí a mluví jen pro sebe a pro Boha. Proroci ať mluví dva nebo tři a ostatní ať to rozsuzují. Dostane-li zjevení někdo jiný z přítomných, pak ať ten první mlčí. Můžete přece jeden po druhém prorokovat všichni, aby se všem dostalo poučení a povzbuzení. Proroci mohou své puzení ovládat; Bůh přece není Bohem zmatku, ale pokoje – tak je tomu všude, kde se shromažďují svatí. (Vaše ženy ať při shromážděních zůstávají tiše. Nemají povídat, ale být poslušné, jak ostatně říká i Zákon. Když jim něco není jasné, ať se ptají doma svých manželů. Je to přece ostuda, když žena při shromáždění povídá.) Vyšlo snad Boží slovo od vás? Dorazilo snad jen k vám? Kdo si myslí, že je prorok nebo duchovní, měl by poznat, že to, co vám píšu, je Pánovo přikázání. Kdo to neuznává, nebude uznán. Nuže, bratři moji, horlete po proroctví a nebraňte mluvit v jazycích. Ve všem ať panuje slušnost a pořádek.