Naslouchejte, nebesa, neboť promluvím,
poslechni, země, výroky úst mých.
Kéž se mé naučení lije jako déšť,
kéž se jak rosa snáší moje řeč,
kéž je jak sprška pro zeleň
a jako liják bylině.
Jméno Hospodinovo totiž provolám –
chvalte velebnost našeho Boha!

On je Skála! Jeho dílo je dokonalé,
všechny jeho cesty pravé jsou.
Věrný je Bůh, každé křivdy vzdálen,
on je spravedlivý a upřímný!
Jeho nesynové se ale zvrhli,
zkažení jsou, zvrácený a zpustlý rod.
Takhle se Hospodinu odplácíte,
lide nerozumný a nemoudrý?
Copak on není tvůj Otec a Stvořitel,
který tě učinil a upevnil?

Na dávné dny si teď vzpomeň,
na léta všech pokolení myslete.
Svého otce ptej se, poučí tě,
svých stařešinů a poví ti:
Když Nejvyšší usazoval národy,
lidské syny když rozmístil na zemi,
dle počtu synů Izraele
hranice ostatním lidem vymezil.
Hospodinův lid je jeho dědictví,
Jákob je jeho vlastní pozemek.

V pouštní krajině ho našel,
v pustině divé, kvílící.
Obklopil jej a pečoval o něj,
jak oko v hlavě chránil jej.
Jako když orlice bdí nad hnízdem
a vznáší se nad svými mladými,
křídly rozpjatými v pádu chytí je
a dál je nese na svých perutích.
Hospodin sám je takto provázel,
žádný cizí bůh nebyl s ním!

Dovedl svůj lid na výšiny země,
úrodou pole aby sytil se.
Medem ze skály je napájel,
olejem ze skály přetvrdé,
smetanou od krav i mlékem koz.
Těmi nejlepšími jehňaty je sytil,
berany i kozly z Bášanu,
pšeničnou moukou nejvybranější;
i víno rudých hroznů směl jsi pít!

Ješurun ale ztučněl, zbujněl.
Ztučněl jsi, ztloustl, spravil ses!
Opustil Boha, jenž učinil jej,
Skálu své spásy potupil.
Cizími bohy popouzeli Boha,
ohavnostmi jej dráždili.
Obětovali ďáblům, a ne Bohu,
těm novým bohům, jež nikdy neznali,
těm, co až nedávno se objevili –
vaši otcové je neměli!
Zbavil ses Skály, která zplodila tě,
na Boha, svého rodiče, jsi zapomněl.

Hospodin to viděl! Odmítl je,
na své syny a dcery dostal zlost.
Řekl: „Svou tvář před nimi ukryji
a uvidím, jak dopadnou!
Zvrácené pokolení – to jsou oni,
synové, kteří věrnost neznají.
Nebohem svým vzbudili mé žárlení,
popudili mě svými marnostmi.
Nelidem proto vzbudím jejich žárlení,
nerozumným národem je popudím.
Už vzplanul oheň mého hněvu,
už šlehá do hlubin podsvětí.
Pohltí zemi i její úrodu,
zapálí i horské základy!

Zavalím je samým neštěstím,
své šípy na ně vystřílím.
Hladem až budou vysíleni, horečkou stráveni
i morem urputným,
pak na ně pošlu zuby šelem,
v prachu je potká hadí jed!
V ulicích bude řádit meč,
v domech zavládne hrůza
nad mládencem i děvčetem,
nad děťátkem i mužem v šedinách!
Zamýšlel jsem, že je rozdrtím,
jejich památku že mezi lidmi vyhladím.
Děsím se ale zpupnosti nepřítele,
jak si to jejich protivníci vyloží.
Že řeknou: ‚To naše ruka přemohla je,
to vůbec neudělal Hospodin!‘“

Ten národ úplně ztratil soudnost,
docela cizí je mu rozumnost.
S trochou moudrosti by pochopili,
porozuměli by, jak dopadnou.
Jak to, že jeden jich honí tisíce
a dva jich obrátí deset tisíc na útěk?
To museli být svou Skálou prodáni,
musel je vydat Hospodin!

Jejich skála přece není jak Skála naše,
to mohou naši nepřátelé dosvědčit!
Jejich réva je z révy sodomské,
původem z vinic Gomory.
Jejich hrozny jsou jedovaté,
jejich plody plné hořkosti.
Jejich víno je dračí utrejch,
jed zmijí, ten nejprudší.

„Což není u mne dobře uloženo,
zapečetěno v mých sklepích vybraných?
Má je pomsta, já zjednám odplatu!
Noha jim uklouzne v čas náležitý,
den jejich pohromy blíží se,
jejich úděl už je pro ně připraven!“

Ano, Hospodin bude svůj lid hájit
a nad svými služebníky se slituje,
až uvidí, že už je opustily síly,
s pánem i kmánem že konec je.
Zeptá se: „Kde jsou ti jejich bohové,
ta skála, v níž útočiště hledali?
Kde jsou ti, kdo jedli tuk jejich obětí,
kdo pili víno jejich úliteb?
Jen ať vstanou, aby vám pomohli,
ať se vám stanou úkrytem!

Prohlédněte – já, jen já jsem jediný
a není Boha kromě mne.
Já dávám smrt a život daruji,
já mohu zranit i uzdravit –
z mé ruky vás nikdo nevyrve!
Svou ruku pozvedám k nebi
a přísahám: Jakože žiji navěky,
jakmile čepel svého meče zostřím,
má ruka právo uchopí!
Vykonám pomstu nad svými nepřáteli,
těm, kdo mě nenávidí, odplatím.
Své šípy opiji jejich krví,
můj meč se jejich masem nasytí,
krví padlých i zajatých,
hlavami nepřátel a jejich vůdci.“

Jásejte, národy, tak jako jeho lid!
On jistě pomstí krev služebníků svých,
vykoná pomstu nad svými protivníky,
od krve očistí svou zem i lid.
Mojžíš šel a přednesl všechna slova této písně lidu. Byl s ním také Hošea, syn Nunův. A když Mojžíš domluvil všechna tato slova celému Izraeli, řekl jim: „Všechna tato slova, jimiž jsem vás dnes varoval, si vezměte k srdci. Předávejte je svým synům, aby pečlivě dodržovali všechna slova tohoto Zákona. To slovo pro vás vůbec není plané – vždyť je to váš život! Díky němu budete dlouho živi v zemi, kterou jdete za Jordán obsadit.“
Téhož dne Hospodin promluvil k Mojžíšovi: „Vystup na toto pohoří Abarim, na horu Nebó v moábské zemi naproti Jerichu, a pohleď na kanaánskou zem, kterou dám do vlastnictví synům Izraele. Na hoře, na niž vystoupíš, pak zemřeš a budeš připojen ke svému lidu stejně, jako zemřel tvůj bratr Áron na hoře Hór a byl připojen ke svému lidu. To proto, že jste mě zradili uprostřed synů Izraele při vodách Meriby v Kádeši na poušti Cin, místo abyste uprostřed synů Izraele prokázali mou svatost. Ano, spatříš tu zemi před sebou, ale nevejdeš tam. Do země, kterou dávám synům Izraele, nevkročíš.“

Poslouchat Deuteronomium 32