Věčná zaslíbeníနမူနာ

Čtení: Exodus 31:12-17, Marek 2:23-3:6

SOAP: Marek 2:27-28

Myšlenku šabatu (či sabatu) – dne odpočinku – můžeme pozorovat už od samého počátku věků. Po šest dní Bůh tvořil a sedmého dne odpočíval. Dodržování dne odpočinku ustanovil Hospodin jako část zákona na hoře Sinaj. Mojžíšovi řekl, aby s lidmi mluvil o tom, jak důležité je dodržovat den odpočinku. V době, ve které žil Ježíš, bylo náboženskými vůdci pro šabat vytvořeno plno přísných pravidel, která ale nevycházela z toho, co Bůh řekl. Ježíš proto připomínal svým učedníkům, že šabat není překonaný nebo zastaralý a neměl by pro nás být přítěží, neboť byl stvořen k našemu užitku.

Dodržováním jednoho dne odpočinku v našem týdnu napodobujeme Boha. Dáváme tím našim tělům a myslím den spočinutí, abychom pak v plné síle mohly zase dělat to, k čemu nás Bůh povolal. Toto zaslíbení šabatu nás odkazuje na den, kdy vstoupíme do věčného dne odpočinku. Šabatu, který nebude mít konec. Budeme si moct odpočinout od zla a hříchu, od starostí a starání se i od těžkostí a smutku. Až budeme s Bohem přebývat v jeho městě, nalezneme věčný odpočinek.

Pane, Ty jsi nás stvořil a Ty nejlíp víš, jak fungujeme. Naše těla a mysl potřebují odpočinek, a tak jsi nám dal šabat, den odpočinku. Pomoz nám oblíbit si ten den a dodržovat ho. Dej ať se během něj zaměřujeme na Tebe, ať jsme s našimi rodinami a ať dopřejeme našim tělům odpočinek, aby mohla pokračovat v dobré práci, ke které nás povoláváš. Pomoz nám myslet také na to, že naše „malé“ dny odpočinku všechny poukazují na daleko větší den odpočinku, který zakusíme, až se s Tebou setkáme tváří v tvář. Amen.