Vyruš nás, Pane!Ukázka

Totální závislost

Když jsem měl ve 14 letech přednést své první kázání, musel jsem se za to předtím modlit celé týdny. Prosil jsem Boha o pomoc a požehnání, protože jsem věděl, že bych bez něj selhal. Dnes často kážu více než dvanáctkrát za týden. Nervozitu už necítím, ani když mám kázat statisícovým zástupům – a právě v tom spočívá nebezpečí. I když se za kazatelnou cítím pohodlně a sebejistě, musím si neustále připomínat, že můj pocit bezpečí je jen iluze. Mohl bych mít sebevýstižnější kázání s tím nejneobyčejnějším přednesem, ale bez Pánova požehnání bych vše skončilo naprostým fiaskem a neúspěchem.

Nesmíme považovat Boží milosrdenství a věrnost v dobrých časech za samozřejmost a zaměňovat domýšlivost za víru. Na národy, jednotlivce, rodiny i obchodníky má samolibost stejný účinek; je nepřítelem vítězství a spojencem porážky. V žádné jiné oblasti ale není samolibost tak smrtící jako v modlitebním životě – zejména v časech, kdy se vše daří. Zjistil jsem, že čím bezpečněji se cítíme, tím většímu nebezpečí se vystavujeme, protože právě skrz pohodlí můžeme velice snadno zapomenout na to, jak moc Boha ke všemu potřebujeme. Proto se před každým kázáním modlím modlitbu, která se odříkávala ve třídách amerických škol v dávných dobách, dříve než společnost otupěla a stala se apatickou vůči tomu, který ji tolik požehnal: „Všemohoucí Bože, uznávám svou naprostou závislost na Tobě a prosím Tě o Tvé požehnání.“ Právě toto vědomí naší naprosté závislosti na Bohu nás učiní pilnými v modlitbě. Pokud vám toto vědomí v životě chybí, je pravděpodobné, že náměsíčně bloumáte nebezpečnou divočinou samolibosti.