Když je modlitba opravdováUkázka

Den druhý

Bůh dělá víc, než od něj očekáváme

U modlitby narážíme na to, že velká část našich přesvědčení o ní, dobrých věcí, které zjistíme v církvi, při studiu nebo když se sami modlíme, nám většinou nepřinese útěchu, když zápasíme. Jakmile se pro nás modlitba stane přítěží, velmi rychle dokážeme pravdu zapomenout. Přestože jindy přesně víme, co všechno Bůh pro naši záchranu udělal, během modlitby to dokážeme všechno zapomenout a místo toho předpokládat, že chce, abychom se hlavně chovali správně a dali se trochu dohromady. V takové situaci si nepotřebujeme pravdu pouze připomínat – potřebujeme instrukce, jak v pravdě žít.

Už jsme si řekli, že součástí dobré zprávy o modlitbě je, že Bůh nám s pravdou vychází vstříc tím, že nám připomíná, že se neumíme modlit. Konečně si můžeme s úlevou pořádně oddechnout. Bůh to ví a má pro nás pochopení. Můžeme dokonce potvrdit, že nám Bůh dal za velekněze Ježíše, který nás přivádí před Otce, takže v Jeho přítomnosti nestojíme sami, ale zakrývá a nese nás ten, skrze jehož život, smrt a vzkříšení jsme získali přístup do Boží přítomnosti. Bůh ale jde ještě dál.

I přesto, že znám pravdu a dokážu o modlitbě říct spoustu dobrých věcí, když se mi nedaří se modlit, často si na všechnu tu námahu připadám sám. Modlitba je něco, co dělám. Možná i to je momentálně nad tvé síly. Možná je pro tebe modlitba něco, co bys dělat měl, ale moc často se k tomu nedostaneš. Myslím si, že tady zjišťujeme, co je náš problém. Když bereme modlitbu jako něco, co potřebujeme udělat nebo jako aktivitu, které se musíme věnovat, rychle přijdeme na to, že se moc často nemodlíme. Co kdybych ti ale řekl, že takto modlitba nevypadá? Co kdybych ti řekl, že modlitba je něco, k čemu se jenom musíš přidat? Další částí dobré zprávy je, že jsi zván do něčeho, co se pro tebe děje ještě dřív než vůbec vyslovíš své první slovo. Bůh se s námi setkává v naší slabosti i když máme problém najít si na modlitbu čas.

Jak už bylo řečeno ve včerejším zamyšlení, Pavel nám říká, že byl do našich duší seslán Duch svatý. A tam podle Pavla „Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás“. Duch svatý se za tebe přimlouvá z hloubi tvého srdce. Vidí všechny ty věci, o které se nezvládáš postarat. Ví o každé tvé bolesti, ví, co tě zlomilo i z čeho jsi zoufalý. Nepozoruje to všechno z dálky. Místo toho sestoupil doprostřed všech těch věcí a často je zná lépe než ty sám. Duch svatý je ve všech tvých trápeních.

Něco podobného nám je řečeno i o Synu. Syn „se za nás přimlouvá“ po pravici Otce. Ještě než tedy vyslovíme první slovo naší modlitby, Duch svatý pro nás z hlubin našeho nitra vydává nevýslovné úpění a Syn stojí před Otcem a modlí se za nás. Naše slova se pouze připojují k těm jejich. Naše modlitby jsou jejich přimlouváním neseny. Když se modlíme, pouze vstupujeme do přímluv, které pro nás před Otce už dávno přinášejí Syn a Duch svatý.

Jak vědomí, že se za tebe přimlouvají Syn a Duch svatý, mění tvůj pohled na modlitbu? Pokud už sám Bůh v modlitbě vyslovil to, co ty se říct bojíš, pokud Otec opravdu ví, co potřebuješ, ještě než ho o to poprosíš (Matouš 6:8), kde se bere tvůj problém přicházet za ním se svými problémy? Co konkrétního by mohlo znamenat „vydat sami sebe Bohu“ (Římanům 6:13) s vírou v jeho dílo a s vírou, že jeho modlitby bohatě stačí?