Obnovené snyUkázka

Můj první Den matek - den, který jsem si představovala jako plný květin a překypujících citů. Místo toho jsem přistihla sama sebe, jak naslouchám přiznání, které vedlo ke konci mého manželství. Byla jsem zraněná a truchlící, neschopná se postarat o moji malou holčičku nejbližších 24 hodin. Mí drazí přátelé byli tak laskaví, že se jí ujali na noc.

Když jsem si ji přišla další den vyzvednout, seděla jsem v kaluži slz na koberci v jejich obývacím pokoji a bědovala: "Byla jsem jeho nevěsta. Přísahali jsme si. Mysleli jsme, že spolu vychováme děti a budeme mít vnoučata. Chtěli jsme prolomit ten začarovaný kruh rozvodů v našich rodinách. Předpokládali jsme, že spolu zestárneme." 

Se soucitem mi naslouchala, než mi nabídla svůj postřeh: "Harmonie, to zní jako by sis nakreslila obraz toho, jak by měl Tvůj život vypadat. Vím, že je to těžké, ale možná je čas tohle plátno odevzdat Bohu a věřit, že namaluje nové".

Měla pravdu. Truchlila jsem nejen nad životem, který jsem znala, ale taky nad tím, který jsem si vysnila, že budu mít. Zármutek na vrcholu zármutku. Většina z nás strávila čas vyobrazováním toho, jak náš život bude vypadat. V našich srdcích malujeme plátna manželství, dětí, kariéry, přátelství a občas také načasování všech těch věcí. 

Fantazie je dobrá věc, ale co se stane, když jsou naše sny a očekávání rozbity životním zklamáním? Smrtí milovaného, rozpadem manželství, ztrátou zaměstnání? Jak na to zareagujeme? Naštveme se na Boha a odpovíme hořkostí? Budeme přísahat, že už nikdy nebudeme snít, protože to příliš zraňuje naši naději? Nebo nabídneme naše otevřené ruce a odevzdáme plátno našeho života Bohu.

Taky jsem malovala plátna o tom, jak bude vypadat můj život, ale zjistila jsem, že moje plátna možná neodpovídají těm Božím plátnům, které pro mě namaloval.

Fantazie může být modlářstvím. To se stává, když vložíme svoji důvěru do obrazu vykresleného naší myslí. Může být jednodušší vložit naši důvěru do něčeho, co můžeme vidět a mít pod kontrolou, namísto toho, abychom ji složili v Bohu, kterého nemůžeme vidět a řídit.

Opravdové vztahy a důvěrnost můžou být děsivé. Uzdravení může být děsivé. Tyhle věci vyžadují důvěru a odvahu jít s Bohem po nevyšlapaných pěšinkách, po cestách, které jsme si nevysnili. Ale Bůh, náš Bůh, nás chce vzít na tuhle cestu. On přemění naše nerovná místa na rovná a přinese světlo tam, kde není.

Když dovolíme Božímu světlometu prorazit naše srdce, bude moci osvětlit opravdové zdroje naší bolesti - a pak přijde uzdravení. Jen potom budeme schopni jasně vidět, co nás vedlo k tomu, abychom unikali do svých představ. Jen potom budeme ochotni odevzdat plátna našeho života dobrému Bohu, který dává mimořádně štědře - víc, než o co prosíme a co si dovedeme představit!