Nadpřirozený životUkázka

Naše těla jako posvátný prostor

V Novém zákoně se věci změnily, ale současně zůstaly i stejné. Bůh je pořád jiný než my. Jeho svatost vyžaduje naše očištění, abychom mohli vstoupit do jeho přítomnosti. Pro nás se to uskutečňuje, když věříme tomu, co Ježíš vykonal na kříži.

Všechno, co Ježíš udělal místo nás, mělo nadpřirozené podtóny. Vyšel do pouště - na místa, kde bychom čekali síly zla - a zvítězil nad satanovým pokušením. Tu událost pak následovala služba, která vyvrcholila přemožením ďábla, který "měl moc smrti" (Židům 2:14). Ježíše ukřižovali venku za branami svatého města (Židům 13:12). Byl nečistý, protože na něm spočívaly naše hříchy, a Jeruzalém byl svatá půda.

Ježíšova smrt a vzkříšení nás posvěcují - způsobuji, že smíme do Boží přítomnosti. Naše hříchy "odstranil" (Římanům 11:27 a také 1 Jan 3:5). Přestože jsme nečistí hříšníci, jsme svatí, když jsme v Kristu. I když jsme nedokonalí, Bůh naše nedokonalosti přehlédl díky Ježíšovi. Tak prosté to je, a přesto hluboké.

Myslíváme si, že Izraelci měli větší duchovní výhody než my. Vždyť konečně přímo ve svém středu měli Boží přítomnost. Žili ve světě, kde byla nadpřirozená kosmická geografie skutečná. Myslíváme si, že bychom byli duchovnější, víc na Boha nasměrovaní, kdybychom jen měli to, co měli oni, kdyby jen naše realita bylo stejné neustálé Boží připomínání.

Nový zákon nám sděluje, že tomu tak je.

Nepotřebujeme stánek nebo chrám, abychom si tak vytyčili posvátný prostor. Ten posvátný prostor jsou naše těla. Pavel naše pozemská těla nazývá "stanem" (2 Korintským 5:4), protože v nás bydlí božská přítomnost, která naplňovala svatyni svatých ve stánku úmluvy i v chrámě (Římanům 8:9-10). Nakonec naše tělo, pozemský domov našeho ducha, umře, jen aby ho nahradil "příbytek, jenž nebyl vytvořen rukama" (2 Korintským 5:1-3), nebeský příbytek - nový Eden, nebe navrácené na zem (Zjevení 22:1-3).

Protože dnes Bůh ve věřících přebývá svým Duchem, každá církev - každé shromáždění věřících - je svatá půda. Proto Pavel, který s lítostí vyzval Korinťany, aby vyloučili zatvrzelého věřícího žijícího v hříchu, jim dal pokyn, aby ho "vydali satanovi k záhubě těla" (1 Korintským 5:5). Církev byla svatá půda. Mimo společenství věřících byla satanova doména. A tam patřil hřích a sebezničení.

Je čas, abychom se na sebe podívali nadpřirozenýma očima. Jsi Boží dítě, hodíš se do posvátného prostoru ne proto, co jsi udělal nebo děláš, ale protože jsi v Kristu, adoptován Bohem (Římanům 8:15; Galatským 4:5). Bůh tě vytrhl z říše temnoty a "přenesl do království svého milovaného Syna" (Koloským 1:13).

Nikdy ani na chviličku nesmíme zapomenout, kdo jsme v Kristu - a co to znamená pro svět.