"Tam, kde jsem v koncích" podle Kyle IdlemanaUkázka

Být autentický, abych byl přijat

My jako lidé zápasíme s pravdivou otevřeností, protože se bojíme odmítnutí. Chceme, aby nás svět viděl v tom nejlepším světle, protože tak nás lidé spíš přijmou a možná budou dokonce obdivovat.

Třeba se nemusíme tak moc pokoušet skrývat svoje nedostatky. Je spousta lidí, kteří nás budou mít rádi právě takové, jací jsme. Je dokonce možné, že je to k nám bude ještě víc přitahovat, když budou vědět o našich selháních a zápasech. Můžou pak říct: "Já jsem taky takový. Řeším úplně stejné věci. Jsem rád, že jsme v tom dva.”

Ale to je riziko, které nepodstoupíme. Strach je nepřítel transparentnosti. Nelibujeme si ve svých nedostatcích a nečekáme, že by se líbily druhým. A tak tvrdě dřeme a nastavujeme tu nejpůsobivější tvář, na jakou se zmůžeme.

“Čistý v srdci”… To je cosi k přemýšlení, že? Znamená to, že žiješ požehnaně, když se přestaneš trápit nad tím, co vysíláš, a nad extravagantní reklamou i celou tou námahou strávenou v pokusech přesvědčit lidi, že jsi něco jiného, než co ve skutečnosti jsi. Když tvoje vnitřní já ladí s tím vnějším, jsi čistý v srdci a jsi přesně tam, kde tě Bůh chce mít.

Když vyčerpám svoje prostředky, už mi tolik nezáleží na tom, co předvedu. Když se ocitnu v koncích, už mne nezajímá něco předstírat, protože chápu, že Bůh hledá mé skutečné já.

Když skloníme hlavu, abychom v restauraci poděkovali za jídlo, nakolik je naše srdce soustředěné a upřímné? Myslíme výhradně na Boha a že nám to jídlo poskytuje, nebo se nám tam plete, jak se budeme jevit svému okolí?

Když se přihlásíme k dobrovolné službě na církevním projektu, kolik ze svého srdce přidělíme působení radosti Bohu a nakolik nám záleží na tom, kdo to vidí a jaký dojem to na něj třeba udělá?

Věděli bychom rádi, kdo se dívá, když koluje košíček na sbírku?

Když se začneme veřejně modlit, vysíláme svá slova do Božího ucha nebo do uší těch, co to slyší?

Ocitnout se v koncích znamená, že jsem přestal usilovat o potlesk či pozornost lidí i o prázdnotu, kterou to způsobuje. Místo toho usiluji jen o to dělat radost Bohu--mám svou odměnu od něj místo od lidí. Když zavřeme své veřejné divadlo, spustíme oponu, zhasneme reflektory, začneme hrát pro jednoho diváka a přestaneme si dělat vrásky z hodnocení kritiků nebo kohokoli dalšího, tehdy se dostáváme na konec sebe samých a zakoušíme Boží požehnání.