Matouš 12:1-11, 13-21

V ten čas šel Ježíš v den sváteční skrze obilí, a učedlníci jeho lačni jsouce, počali vymínati klasy a jísti. Farizeové pak vidouce to, řekli jemu: Hle, učedlníci tvoji činí to, čehož nesluší činiti v den sváteční. On pak řekl jim: Co jste nečtli, co jest učinil David, když lačněl, on i ti, kteříž s ním byli? Kterak všel do domu Božího a chleby posvátné jedl, kterýchžto jemu neslušelo jísti, ani těm, kteříž s ním byli, než toliko samým kněžím? Anebo zdali jste nečtli v Zákoně, že kněží ve dny sváteční v chrámě svátek ruší, a jsou bez hříchu? Ale pravímť vám, žeť větší jest tuto nežli chrám. Než kdybyste věděli, co je to: Milosrdenství chci a ne oběti, neodsuzovali byste nevinných. Syn zajisté člověka jestiť pánem i dne svátečního. A poodšed odtud Ježíš, přišel do školy jejich. A aj, byl tu člověk, maje ruku uschlou. I tázali se ho, řkouce: Sluší-li v den sváteční uzdravovati? aby jej obžalovali. On pak dí jim: Který bude z vás člověk, ješto by měl ovci jednu, a kdyby ta upadla do jámy v den sváteční, i zdaliž dosáhna nevytáhne jí?

Tedy řekl člověku tomu: Vztáhni ruku svou. I vztáhl, a učiněna jest zdravá jako i druhá. Farizeové pak vyšedše, drželi radu proti němu, kterak by jej zahladili. A věda to Ježíš, šel odtud. I šli za ním zástupové mnozí, a uzdravil je všecky. A s pohrůžkou přikázal jim, aby ho nezjevovali, Aby se naplnilo povědění skrze Izaiáše proroka, řkoucího: Aj, služebník můj, kteréhož jsem vyvolil, milý můj, v němž se dobře zalíbilo duši mé. Položím Ducha svého na něj, a soud národům zvěstovati bude. Nebude se vaditi, ani křičeti, ani kdo na ulicích uslyší hlas jeho. Třtiny nalomené nedolomí, a lnu kouřícího se neuhasí, až i vypoví soud k vítězství. A ve jménu jeho národové doufati budou.