Job 30:20-31

Křičím k tobě, a ty neodpovídáš; stojím tu, a ty jen přihlížíš. Proměnil ses mi v ukrutníka, veškerou silou na mě útočíš. Vysoko ve větru mě unášíš, smýkáš mnou v hrozné vichřici. Vedeš mě na smrt, to jistě vím – do domu určeného všem živým. Na zhrouceného přece nikdo ruku nevztáhne, když volá o pomoc ve své pohromě. Copak jsem nad ubožákem neplakal? Neměl jsem soucit pro chudáka? Když jsem však čekal dobro, přišlo zlo, namísto světla mě temno přepadlo. Mé nitro bouří, nedá se utišit, dostihly mě dny soužení. Nevidím slunce, chodím ve chmurách, přede všemi vstávám a naříkám. Mé vytí připomíná šakaly, vydávám skřeky se pštrosy. Kůže na těle mi zčernala, v kostech mi plane horečka. Truchlivě zvučí moje citera, z mé píšťaly se line pláč.