Lukáš 22:39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 64, 65, 66, 67, 68, 69, 70, 71

Vyšel ven a podle svého zvyku se odebral na Olivetskou horu. Učedníci ho následovali.

Když přišel na místo, řekl jim: „Modlete se, abyste nepodlehli pokušení.“

Sám se vzdálil, co by kamenem dohodil, padl na kolena a modlil se

„Otče, pokud chceš, odejmi ode mě tento kalich. Ať se však nestane má vůle, ale tvá!“

Tehdy se mu ukázal anděl z nebe a posiloval ho.

Ve smrtelném zápasu se tedy modlil ještě vroucněji a jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve.

Když vstal od modlitby a přišel k učedníkům, zjistil, že pod tíhou zármutku usnuli.

„Jak to, že spíte?“ řekl jim. „Vstaňte a modlete se, abyste nepodlehli pokušení.“

Ještě to ani nedořekl a byl tu houf lidí v čele s Jidášem, jedním z Dvanácti. Přistoupil k Ježíšovi, aby ho políbil

ale ten mu řekl: „Jidáši, zrazuješ Syna člověka polibkem?“

Jeho druhové pochopili, k čemu se schyluje. „Pane,“ vykřikli, „máme se bít mečem?“

Jeden z nich zasáhl veleknězova sluhu a usekl mu pravé ucho.

„Nechte už toho!“ odpověděl Ježíš. Dotkl se jeho ucha a uzdravil ho.

Tehdy Ježíš řekl vrchním kněžím, velitelům stráže a starším, kteří na něj přišli: „Jsem snad zločinec, že jste se na mě vypravili s meči a holemi?

Denně jsem s vámi býval v chrámu, a ani jste se mě nedotkli. Ale toto je vaše chvíle – vláda temnoty.“

Tak ho zatkli a odvedli do domu nejvyššího kněze. Petr ho ale zpovzdálí následoval.

Když uprostřed dvora zapálili oheň a sesedli se okolo, posadil se mezi ně i Petr.

Jak seděl tváří k ohni, jedna služka si ho všimla, upřeně se na něj podívala a řekla: „Tenhle byl také s ním.“

On to ale zapřel: „Já ho neznám, ženo!“

Po chvilce si ho všiml jiný a řekl: „Ty jsi také jeden z nich.“ „Nejsem, člověče!“ opakoval Petr.

Když uplynula asi hodina, začal někdo jiný tvrdit: „Tenhle s ním určitě byl také – vždyť je to Galilejec!“

Petr ale řekl: „Nevím, o čem mluvíš, člověče!“ A vtom, ještě než to dořekl, zakokrhal kohout.

Pán se obrátil a podíval se na Petra. Ten si vzpomněl, jak mu Pán říkal: „Dříve než se ozve kohout, třikrát mě zapřeš.“

Vyšel ven a hořce se rozplakal.

Ti, kdo Ježíše hlídali, se mu posmívali a tloukli ho.

Zavázali mu oči a ptali se: „Prorokuj, kdo tě udeřil?“

Přitom ho zasypávali sprostými nadávkami.

Jakmile se rozednilo, sešli se starší lidu, vrchní kněží i znalci Písma a odvedli ho do své Velerady.

Vyzvali ho: „Jestli jsi Mesiáš, řekni nám to!“ „Kdybych vám to řekl, stejně neuvěříte,“ odpověděl Ježíš.

„A kdybych se vás zeptal, stejně mi neodpovíte.

Od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici Boží moci.“

„Takže jsi Boží Syn?“ řekli všichni. „Sami říkáte, že jsem,“ odpověděl Ježíš.

Na to zvolali: „K čemu ještě potřebujeme svědectví? Vždyť jsme to sami slyšeli z jeho úst!“